Mít děti je to nejlepší, co se mi v životě mohlo stát.
Žijeme ve zvláštní době. Přeregulované EU klesá porodnost a lidé se mnohdy uchylují k tomu, že mají děti pozdě. Pokud by tento článek psal egyptolog pan Bárta, jednoznačně by zmínil že civilizaci která upřednostnila své pohodlí před výchovou dětí čeká pád nebo kolaps. A nutno říci, že mladí lidé to cítí a vědí, nějak jsem si totiž nevšiml, že by počítali s důchodem – nebude na něj mít kdo vydělat.
Já sám znám mnoho svých přátel po 40. roce, kteří jsou stále single a kteří počítají s tím že děti mít budou – „až“. Až si najdou tu správnou partnerku, až našetří na větší byt, až zahřmí. Nechápou že nejrychlejší možný scénář – za 2 roky dosáhnou svých cílů a dítě půjde v 18 z baráku znamená že budou vychovávat ještě v 60-65 letech a jejich síly budou dramaticky ubývat.
Způsobů jak bych tento článek mohl uvést je mnoho a tohle jsou jen některé z nich. Děti jsou pro naši dnešní společnost emotivní a rozporuplné téma – bohužel. Nechci však ani náznakem kritizovat lidi, kteří se rozhodli děti z jakéhokoliv důvodu nemít – je to jejich volba a právo a je to tak v pořádku.
Místo toho bych chtěl říci, co děti znamenají pro mě a jak významně ovlivnily můj život. Tento článek píši v době, kdy jsem se vrátil jako doprovod z porodu a narodila se nám druhá dcera – Eliška. První dceři Aničce jsou skoro 4 roky.
Myslím, že v dnešním světě je málo lidí, kteří by řekli následující větu:
Mít děti je to nejlepší, co se mi v životě mohlo stát.
Schválně, kolik znáte mužů, kteří i přesto že se nevyspí nebo nemají čas a lítají z jednoho kroužku do druhého tohle řeknou?
Nebylo to tak vždy
I já jsem měl pár let zpátky spoustu pochybností…
- Chci přivést dítě do života až budu mít vyřešeny své problémy – byt, dostatek peněz a více času.
- Nechci přivést dítě do tohohle světa. Klimatická krize, nejistá budoucnost. Z dnešního pohledu – Russko bouchá na dveře.
- Bojím se, že s dítětem nebudu mít čas na práci a bude mě brzdit v další kariéře a rozvoji.
- Přijdu o svůj volný čas.
No, ale hádejte co…
Pracovně jsem za 4 roky dosáhl znatelnějšího pokroku než kdy dřív. Problémy s bytem jsme nějak vyřešili za pochodu a i kdyby ne, tak bychom situaci nějak zvládli v menším. Kdyby se lidé rozhodli nemít děti pokaždé, když přichází nějaká katastrofa, tak bychom dávno vymřeli. Nic není tak horké jak se uvaří.
A volný čas? Ano toho je méně. Nahradil ho kvalitně strávený čas.
A teď znovu.
Narodila se nám druhá dcera a pochybnosti nezmizely. V momentě kdy se člověk adaptuje na první dítě a překoná kritické 3-4 roky té nejdůležitější výchovy a péče, znovu jsou tu ty samé pochybnosti. A k tomu ještě navíc.
- Jak si obě děti sednou, budou si náturou podobné? Budou se mít rády?
- Nebude druhé dítě „kontaktnější“ než to první? Nebude v noci víc plakat? A o kolik je vlastně náročnější mít dvě děti než jedno? Zvládneme to?
K tomu bych asi řekl jedno. Nic v životě není bez úsilí.
Člověk je tak velký, jak velké řeší problémy. Dřív jsme žili tak, že jsme naše úsilí vkládali do naprosto nevýznamných věcí. Tehdy pro nás možná byly důležité nebo jsme si alespoň mysleli že jsou důležité, ale nyní už nikoliv a ty věci jsou pryč aby uvolnily místo jiným.
V každém případě si myslím, že člověk by si měl v životě vybrat, kterými problémy se bude chtít nechat obklopit. Které bude chtít řešit. Ať už se jedná o pracovní nebo soukromý život.
Podle mě jsou děti ten správný typ problému a to správné úsilí. Protože tvrdit že to je bez problémů a bez úsilí by bylo pokrytectví. My jsme se rozhodli, že si ještě trochu přidáme a kdo ví, možná není všem dnům konec. Uvidíme jak to budeme cítit.
Rád bych však zopakoval to nejdůležitější poselství článku. Několik let zpátky jsem si myslel že to neřeknu, ale:
Mít děti je to nejlepší, co se mi v životě mohlo stát.
A pokud jste v situaci, kdy z nějakého důvodu nechcete děti… zkuste se jen zamyslet jestli se nemýlíte, tak jako jsem se pár let zpátky mýlil já.