Cesta do nitra sebe. Psychoterapie jako forma sebepoznání.

Za poslední 3 roky mám za sebou přibližně 25 hodin koučinku, 30 hodin psychoterapie a pokud do toho počítám i tai-chi, tak několik seminářů a vyšší stovky hodin praxe. Vychází mi z toho jednotky hodin každý týden, které věnuji sám sobě – kdy hodnotím čím jsem si prošel, kam směřuji a jak mi je ve vlastním těle.

AI okénko – DALL-E: „Škodlivé životní stereotypy a psychoterapie jako pomoc“. Tohle AI vlastně trefila – vnitřní pocity jsou jako počasí, které si každý nosí při sobě. Koukám, že už taky AI umí lépe psát…

Na blogu rád píši o člověku a o nástrojích, které má k dispozici. Nicméně člověk všechny nástroje dalece předčí. Naše rozpoložení a nastavení mají vliv takřka na všechno čím se zabýváme a co vezmeme do ruky. Naše nitro často rozhodne o výsledku dříve, než začneme pracovat.

Lidé, kteří nemají čas na duševní rozvoj často říkají, že řeší problémy a důležitější věci. Ano, všichni si něco řešíme. Po 3 letech nejsem v nirváně, poznám to podle toho, že se mi lidi pořád umí dostat pod kůži. Ale nemít čas starat se o své duševní zdraví a zanedbávat ho je jako sekat strom tupou sekerou, kterou jsem neměl čas nabrousit. Nebo psát na počítači, na kterém nefunguje mezerník (nástroj je v tomto kontextu naším tělem). Když dáme náš pracovní nástroj do pořádku, půjde to znatelně lépe. Jinými slovy, starat se o naše duševní zdraví bychom neměli v čase který nám zbude ale právě v tom, který nemáme.

Když si vyřešíme nějaký osobní problém, překonáme blok, závislost nebo přepíšeme staré nastavení a přestaneme se točit v kruhu, to je chvíle, kdy v životě přichází něco nového a člověk se posouvá dál. Takový progres se projevuje ve všech aspektech života.

Duševní zdraví je extrémně podceňované

Ještě než se dostanu k psychoterapiím, tak si pojďme upřímně říct, že to jakým způsobem se staráme o vlastní duševní zdraví často nestojí za mnoho.

Z nějakého důvodu je nám všem jasné že když budeme špatně jíst, naše tělo bude chátrat a budeme často nemocní. Vstupy po nějaké době odpovídají výstupům.

Méně patrné je to u duševního zdraví a u toho, co vlastně konzumujeme našimi pěti smysly, kterými se necháme často pohltit. Televize, Tik-tok, Instagram, zprávy, porno, Netflix, reklamy, Twitter. Přidáme diskusi s toxickými lidmi – ať už v práci nebo hůř doma. A všechen tenhle bordel nemáme jak zpracovat nebo kompenzovat, protože jsme zahlcení vjemy a něco neustále usiluje o naši pozornost.

Mladí lidé se k obsahu uvnitř sebe často ani nedostanou, protože jsou obětí zavislosti na telefonu na kterém tráví i přes 10 hodin času denně.

Od koučinku k psychoterapiím a tai-chi

Mám raději osobní rovinu od poučující a direktivní, tak zkusím popsat některé vlastní momenty, které mi pomohly i za cenu, že odkryji část soukromí.

Cca 3 roky zpátky jsem koupil firmu a potřeboval se naučit spoustu operativních věcí. Byl jsem OSVČ a najednou odpovídal za 3 lidi ve firmě a stal se živitelem rodiny. Ručička odpovědnosti ukazovala místo hodnoty „1 člověk – já“ hodnotu „6 lidí“. Začal jsem se shánět po informacích jako „jak si lépe organizovat čas“, „jak si netahat práci ve firmě k diskusi doma“ a protože jsem pracoval léta sám, „jak lépe zvládat nápor naštvaného zákazníka“ nebo „jak celkově zvládat vyšší úroveň odpovědnosti a pocit, že na to jsem sám“.

S těmito základními úlohami pomůže člověku koučink. V té době si to ke mě našlo cestu samo, ozvala se mi kamarádka a každý týden či 14 dní jsme projížděli věci, které jsem aktuálně zrovna ve firmě řešil řešil.

Po přibližně 1 roce jsem se dostal do stádia, kdy jsem neměl s čím přijít a zjistil jsem, že některé problémy sahají více do hloubky mé osobnosti. Koučink byl až příliš povrchní forma řešení problémů. Brzy na to jsem si našel psychoterapeutku a měl jsem obrovské štěstí, protože jsem to trefil perfektně hned na první dobrou. Základem je, že ten kdo sedí na druhé straně stolu nám musí bez jakýchkoliv pochybností sedět. A měli bychom být ochotni (po nějakém stráveném čase) otevřít jakékoliv téma.

Moje zadání znělo: „mám problém vnímat, prožívat a zpracovat emoce“, později když jsem se dopátral hlouběji „potřebuji umět pracovat s úzkostí, kterou každý den zažívám a která mi ledascos v mém vnímání přikryje“

Každý terapeut má k dispozici hodně materiálu, obzvlášť když vás navede k dětství či rodině. Právě tam se tvoří většina našich hodnot a postojů. Já to měl/mám zkomplikované poměrně tvrdou šikanou a tlakem na výkon ve škole. Musel jsem si uvědomit jak mám deformované hranice. Jak mi šikana ovlivnila život a sebeúctu a že nebyla mojí chybou, ale naopak selháním autorit kolem mě. Nebo jsem měl třeba terapii kde jsem měl být naštvaným zákazníkem a měl za úkol být tak nepříjemný jak jen dovedu a třeba i křičet na svojí terapeutku po dobu 10 minut v předstíraném telefonickém rozhovoru. Tam třeba přišlo poznání, že stát se nepříjemným hovadem, který kdekomu vytkne kdejakou blbost a předstírá autoritu je vlastně po úvodním ostychu docela snadné a že agresivita je nástroj slabochů.

Témata, alespoň u mě se stále točí stejná. Hledám mezi nimi spojitost a správný terapeut by neměl mnoho usnadňovat a mluvit, jen pokládat otázky které dovedou k cíli. Klíčem je navést klienta k uvědomění.

Výsledkem terapií je vlastně jakási vnitřní mapa podle které fungujeme. Některé události nás dříve vytočily. Absolvováním terapie od nich získáme určitý odstup, víme proč nás vytáčejí a že se k tomu schyluje znovu. Máme šanci vypadnout ze spirály, která se nám v životě zpravidla děje znovu a znovu napříč tématy. Ať už jsou to toxické milostné vztahy, hrozní kolegové v práci nebo to, že neustále chodíme někam pozdě.

Pro mě osobně byly terapie přínosné v tom, že odezněla velká část úzkostí a nejistot. Stal jsem se vnímavějším a pozornějším a více věřím sám sobě.

Možná si říkáte jak s tím vším souvisí tai-chi a je to vcelku jednoduché. Terapie je návrat k přirozenému a spokojenému já. Tai-chi dělá vlastně totéž, jen na to jde trochu jinými metodami – přes fyzické uvolnění, neúsilí a vnímání.

Velmi často se mi stávalo a stává, že na terapii mluvím o stejných tématech, která si řeším na cvičení. Kromě klasických sestav a cvičení chodím i na bojové aplikace a soukromé hodiny, kde se dá reálně zažít i řada různých pocitů z nejrůznějších konfrontací. Toto cvičení je tedy jedním z hlavních pilířů mého poznání a umožňuje mi být vnímavější vůči sobě samotnému, což je hodnotné i při psychoterapiích. Je to můj výmysl, který mi funguje a určitě to není pro každého. Třeba můj učitel psychoterapii nechápe a zavrhuje ji.

Když padají balvany…

Každý z nás si žije takový svůj normál. Žije ho už dlouho a možná už ani pořádně nevnímá jak mu v jeho normálu je.

Občas koketuji s myšlenkou jaké by bylo být v těle jiných lidí a jaký mají „bazál“ na kterém jedou. Pro mě byl až do nedávna základním programem stres a úzkost už od raného probuzení. Později jsem pochopil že to nemusí být norma a dnes se budím s daleko příjemnějšími pocity. Možná, že kdybych se přenesl v čase 3 roky zpátky, tak bych se nepoznával a nechápal, jak jsem mohl v něčem podobném žít každý den.

Pochopení se v psychoterapii neobejde bez úlevy. Jako když vám spadne kámen ze srdce (může spustit lavinu dalších emocí). Pocit po spadnutí kamene bývá trvalý.

Závěr: proč chodit na terapii?

Nezačal jsem chodit na terapii, protože bych byl „blázen“. Takový pohled přináší zpravidla starší generace a na někoho kdo zažívá psychické trápení se zpravidla dívá skrz prsty. Žil jsem vcelku spokojený život, který bych oznámkoval tak dva mínus. Nepotřeboval jsem vytáhnout z obřích potíží a můj život určitě není jeden velký průser.

Na druhou stranu, určitě je rozdíl žít život za dva mínus a nebo žít život na jedničku.

V terapii je každé úsilí odměněno. Čas a investované peníze jsou skutečnou investicí do sebe. Je jen málo míst, kde všichni můžeme něco získat, kde je toho pro každého dost a kde jsme si všichni rovni. Duševní rozvoj je jednou z mála těchto oblastí.

Samozřejmě, můžeme si přečíst knihu. Naučit se něco nového. Ale každá terapie je přímo ušité cvičení na míru pro každého jednotlivce a jeho nejakutnější potřeby. Za sebe si proto nedovedu představit lépe strávený čas. Jsem přesvědčený o tom, že kdyby měl každý člověk na světě i svého terapeuta, tak je nám tady líp.