7 důvodů, proč pravidelně cvičím Tai-chi

Dnes je tomu přibližně 3 roky, co jsem začal cvičit Tai-chi. Pro vnějšího pozorovatele tak trochu prazvláštní cvičení, které dělají důchodci v amerických a čínských parcích s nejasnými pravidly, a ještě nejasnějšími benefity.

Když si jde někdo ráno zaběhat, rozhýbat tělo cvičením nebo se otužovat, vědomě s tělem pracuje. Sílí svaly, roste výdrž či odolnost. Uvolněný, vědomý a pomalý pohyb je však v přímém protikladu s většinou sportů. Co může být vůbec cílem a motivací takové hodinové seance?

V dnešním článku se pokusím za sebe odpovědět a trošku přiblížit o co tady jde. Zároveň zkusím naznačit v čem spočívá (alespoň pro mě) proces poznávání tohoto cvičení a vlastně i sebe sama.

Zkušenější se budou jistě smát, můj text je neúplný a zjednodušující. Spousta začátečníků prvních půl roku vlastně neví, proč vůbec cvičí. Mě osobně a věřím že i jiným by takový zjednodušující pohled do začátku cvičení velmi pomohl, a proto jej také píšu.

Proč cvičit tai-chi?

1. Uvolnění těla a tělesného napětí

V Tai-chi lze kupodivu dosahovat mnoha cílů. Podobně jako rodina, vzdělání či podnikání je spiritualita další cesta, kterou lze objevovat, kterou lze kráčet a kde si lze stanovit cíl.

Avšak úplný základ, na kterém se zaseknou všichni cvičenci je o uvolnění těla a snížení tělesného napětí. Drtivá většina lidí (90%) dle mého mínění tuto oblast nikdy neopustí a nikdy se za ní neposune. Teorie říká, že energie proudí pouze po uvolněných drahách. Tam, kde jsme v napětí nebo zablokovaní nemůžeme čchi cítit, použít a jsme tam rovněž velmi zranitelní.

Na všech partiích se dá pochopitelně zapracovat a dají se uvolňovat. Ale není to otázka jednoho odpoledne. Napětí si sebou neseme celý život a dál se v nás běžným fungováním hromadí, a i když pravidelné cvičení uvolnění pomáhá, odbourání a řešení některých problémů je na dlouhé roky.

Protože 25 let intenzivně sedím u počítače, nejproblémovější partií jsou pro mě ramena a bederní páteř. Po prvních měsících tréninku jsem zjistil, že to jsou i velmi slabé a zanedbané nohy a extrémně velký důraz vědomí na hlavu a horní část těla. Toto je zhruba obrázek i mnoha dalších duševně pracujících lidí. Zkrátka jsme příliš „nahoře“ a to co je „dole“ nevnímáme jako podstatné.

2. Odstranění bolesti zad

Napětí v ramenou cítím i po letech cvičení. Je to něco, co se neustále mírně zlepšuje, ale úplně nezmizelo ani po 200 trénincích, semináři a stovkách seancí cvičení doma. Přes den se mnohokrát přistihnu, že mám ztuhlá ramena.

Na druhou stranu, ještě pár let zpátky jsem měl velmi nepříjemné stavy s krční páteří. 2x do měsíce jsem si musel brát ibalgin kvůli nesnesitelným bolestem hlavy a strávit půl den v posteli. S cvičením se mi výrazně zlepšila mobilita těla.

Protože Tai-chi je původem čínské bojové umění, setkáte se s mnoha drsnými poučkami, které umí fakt jen Číňané. Když jsem nahlédl do několika málo motivujících knih, tak pochopení v Tai-chi lze dosáhnout zhruba tak za 20 let každodenní praxe a meditace. Případně Číňani rádi říkají, že každodenní praxe je jako pokládat na sebe listy papíru. Jednotlivé praxe nic závratného nepřinesou, ale po letech cvičení je to ten 2 metry vysoký štos zkušeností, který je teprve vidět.

Z toho si lze vzít pár závěrů.

• Všechno, co vám tu vyprávím, vyprávím stále z pozice začátečníka, který zvládl maximálně teprve první kilometry na extrémně dlouhé trase. Nováčci na Tai-chi to nechápou a velmi rádi po úvodním rozhovoru říkají: „Jo ty cvičíš 3 roky, to už vlastně všechno znáš?“. Na Tai-chi mi tohle nikdo nikdy neřekl, ani když cvičil 10 let. Celý život se máte co učit.
• Hlubší porozumění cvičení přichází až za velmi dlouhý čas. Párkrát jsem u různých motivačních guru četl poučku 10 tisíc hodin. A ono to nebude daleko od pravdy.

Na druhou stranu, ty záda přestávají bolet poměrně rychle. A zlepšení fyzického stavu nastává velmi brzy, což je dobrá zpráva pro každého, kdo chce se sebou něco začít dělat.

3. Jiná sociální skupina

Žijeme ve světě sociálních sítí. Facebook, Twitter, YouTube či TikTok nám podstrkují to, co chceme vidět a na co s největší pravděpodobností klikneme. Podstrkují nám to, co s námi souzní. Já jsem racionální člověk, dělá mi potíže porozumět ezoterickým věcem a musím se opravdu upřímně přiznat, že někteří lidé jsou na mě prostě moc.

Ne všichni, protože v našem kurzu jsou řekněme 3 typy lidí.

• Ezo – andělé a batikované sukně, příliš cítění a málo reality.
• Vyhořelci a těžce pracující lidé, hodně reality a málo cítění.
• Ti, co hledají nějakou formu poznání a nejsou jim cizí ani další metody vč. psychadelik.

No a pokud bych se zařadil svým smýšlením politicky někam napravo, baví mě podnikat a rozumím tomu, co to znamená postarat se sám o sebe, těžko bych v některých typech lidí hledal větší protiklad. Běžnou součástí hovorů v šatnách jsou konspirační teorie, ezo záležitosti a nadávání na současnou vládu u kterých přemýšlím, jestli je mám vlastně brát vážně.

Tohle mi zpočátku hodně vadilo, později jsem to bral jako nutnou součást cvičení a dnes mám ty lidi dokonce i svým způsobem rád. Svoje nastavení jsem nezměnil, jen jsem se naučil být tolerantnější a neustále si připomínám, že ti lidé nejsou zlí, jenom jiní. I oni mě přijali mezi sebe a je očividné, že i já jsem pro ně v mnoha ohledech jiní. Ale do většiny diskusí se nepouštím.

4. Poznání sebe sama na trochu jiné úrovni

Moje motivace, se kterou jsem šel na první trénink Tai-chi byla začít se o sebe trochu lépe starat a více si vážit sám sebe. A jak jsem psal na začátku, začal jsem se více hýbat, lépe jíst a cvičit Tai-chi – což jde přirovnat k nějaké formě meditace v pohybu.

Benefity Tai-chi budou znít pro někoho, kdo uznává svět výkonu a efektivity velmi vágně.

Aby mohla přijít nějaká forma poznání, musíte si v rámci různých podivných cvičení sami přijít na to, co děláte špatně nebo jak reagujete na různé podněty bezprostředními reakcemi, které neřídí rozum. Ono vůbec je dobré při cvičení celou hlavu odstavit, protože rozum s Tai-chi nemá nic společného.

Ale k věci.

• Řada cvičení ve dvojicích je velmi osobních. Jsou o tom někoho poznat skrze pohyb těla, vzájemné sladění, které obnáší reakci na podnět, což se zase mnohdy neobejde bez dotyku například rukou nebo vzájemnému pohledu do očí s lidmi, které vůbec neznáte. To zvláště na začátku není pro nikoho moc příjemné. V těchto okamžicích poznáte nevyhnutelně sebe i jiné. Později se s tím naučíte pracovat a zjistíte že strach a obavy „z trapnosti“ a pochyby „jestli to dělám dobře“ jsou vlastně univerzální u všech lidí a přestanete to řešit.
• Naučil jsem se se svým vědomím zabydlet v celém těle. Ne jenom v hlavě, ale všude zároveň. Řada duševně pracujících lidí má zkrátka pocit, že bydlí někde za svýma očima, kde má centrálu a ovládací pultík a zbytek těla slouží k tomu, aby se hlava mohla hýbat a dostávat stravu. Nedaří se mi to automaticky, ale musím chvilku cvičit.
• Jsem citlivější sám k sobě a vnímám co mi dělá špatně. Přestal jsem jíst pálivá jídla, přestal jsem pít kávu, přestal jsem konzumovat sladké nápoje. Postupně omezuji technologie a používám je ve většině na pracovní věci. Naopak jsem zařadil do svého života více pohybu. Samozřejmě, tohle všechno si můžete přečíst na internetu a začít dělat nezávisle na Tai-chi. Abych to ale vyjádřil srozumitelně, cvičení mi pomohlo toto přijmout za své. Zjistit si, že to opravdu chci. Stát se osobou pro kterou je to samozřejmý krok.
• Naučil jsem se o sobě, že mám spoustu zbytečných strachů. Že chci všechno zvládnout sám a že jsem nerad, když jsem závislý na někom jiném. Nerad někoho žádám o pomoc. Moje vlastní nezávislost je pro mě nejvyšší cíl.
• Přestal jsem řešit a pomlouvat jiné lidi. A od té doby jsou mi kupodivu více jasné jejich záměry, a to, jak jsou nastavení a jak fungují. Rozumím lidem více než kdy dřív, protože lépe rozumím sobě.
• Jsem klidnější a ve stresových situacích si umím lépe vytvořit odstup.

Pokud při cvičení překonáte určitou úroveň (které se samy o sobě měří a definují velmi obtížně, poznáte to až zpětně) a osvojíte si ji, snadno ji dovedete aplikovat i na ostatní lidi. Dnes například poznám slabé místo v postoji jiných lidí se stejnou mírou detailu jako je řeším u sebe. Stačí mi pár vteřin způsobu chůze ve městě, postoje či gest různých lidí.

Poznáváním sebe sama zkrátka poznávám jiné.

5. Princip neúsilí

Dostávám se ke své hranici, kterou jsem doposud neovládl, a to je princip neúsilí. Popis je jednoduchý, aplikace daleko složitější. Zkrátka a dobře, když si něco moc přejeme a věnujeme tomu úsilí, nemusí se to povést. Naopak. Úsilí může být i na škodu protože vyvolává stres, napětí. Někdy může být daleko lepší metodou cíl či snahu o něj opustit a ono to přijde jakoby samo, oklikou a spadne nám to do klína. Trochu jinak než jsme čekali.

Nejlepší přirovnání které mě napadá je jako když se snažíme na rande a stáváme se tím prkenní a někým kým nejsme. Což je v přímém rozporu s tím, proč třeba ta osoba s námi na rande šla a výsledek nebude stát za moc.

Úsilí je v podstatě boj o něco. Automaticky v našem těle vyvolává napětí, které je zase v přímém rozporu s tokem energie. Něco se vám v průběhu cvičení začne dařit, něco začnete cítit, přidáte úsilí a najednou je všechno pryč.

Podnikám 10 let a učím se, jaké to je neusilovat, nesnažit se a nechat věci plynout a dít jak si chtějí.

6. Energie Čchi

Odstraněním překážek, vnějších slupek a pochopením sebe sama se dostáváme k tomu, že začneme cítit tok energie. Pak je to o tom naučit se energii používat. Pro mě osobně je to stále ve fázi teorie. I když cvičím s lidmi, kteří mají praxi 10-15 let, řada z nich energii cítí, ale neumí ji použít.

Náš mistr je v tom někde jinde, ale ani on neumí zprostředkovat náhled na to, jaké to je. 30x za hodinu říká „Dívejte se“, ale člověk je tomu běžným zrakem slepý. Jednou za čas přijde nějaké uvědomění, ale jen jedno na cestě k celému poznání.

Při cvičení pravidelně cítím teplé ruce a třeba po 20 minutách určitý pohodový stav.

V některých seancích cítím, že jsou mi některé pohyby velmi příjemné zvlášť v oblasti rukou a předloktí. Dlaně mi brní a jsou horké a meditativní stav se prohlubuje.

Párkrát jsem měl zvláštní vnitřní zážitky ze cvičení ve dvojicích, hlavně se ženami (které Tai-chi zvládají intuitivněji, muži jsou spíš techničtější). To ale přišlo až později. Začátečník má co dělat s koordinací pohybů i uvolněním a neláme si hlavu s energií.

7. Vydržet

Pokud jste dočetli až sem, pak si možná kladete otázku, proč Tai-chi cvičit, když znatelnější posun přijde až za mnoho let. A pravda je taková že fluktuace začátečníků je obrovská, protože jen za první rok jich odpadne 50 %. Řada pokročilých se na rok nebo dva vypaří, aby se zase vrátili a začali pravidelně cvičit když se jejich zdravotní a duševní stav zhorší. Jakýkoliv pokrok není zadarmo a je tu tvrdě vykoupený trpělivostí a vlastně nikdy nemáte jistotu, že něco ucítíte nebo v tom budete dobří. Navíc když zapojíte více snahy, bude to kontraproduktivní.

Občas na té cestě něco objevíte, nějaký dárek – ale vlastně nikdy nevíte co to bude a kdy to přijde.

Za mě je odpověď prostá. Celé je to vlastně taková zajímavá hra. „Je zajímavé to objevovat“. Je to něco, co si lze zažít na vlastní kůži a co nejde dost dobře pochopit hlavou a analytickým myšlením. Je to něco, co člověka zcitlivuje a co popírá logické zákonitosti. A je to něco, co nevysvětlíte dost dobře jiným.

Když zacvičíte kousek sestavy, s velkou pravděpodobností u ostatních nevzbudíte respekt jako když půlíte rukou cihly. Tai-chi dělá člověk pro sebe, ale i ten nejdrobnější pokrok mu už zůstane.

Lukáš